Průvodce člověka

Kočka je jedním z mála zvířat, které zdomácněním neztratilo téměř nic ze svých původních vlastností, přestože s lidmi žije už dobrých 7000 let. Předkem domácí kočky (Felis catus) je pravděpodobně africký poddruh kočky divoké, kočka plavá (Felis silvestris lybica), není však vyloučeno, že se na jejím vzniku podílely i jiné druhy koček. Prvotní příčinou jejího zdomácnění byla změna lidského hospodaření a rozvoj zemědělství. Zásoby obilí přitahovaly myšovité hlodavce a za nimi přicházely do blízkosti lidských sídel i kočky.

První skutečně domácí kočky pak známe z Egypta - Egypťané si koček vážili, uctívali je a považovali za božstvo. Z Egypta se domácí kočky postupně rozšířily do Evropy a později do celého světa.

Dnes existuje řada plemen domácích koček, ve všech se však stále skrývá divoká šelma - lovec. I ta nejušlechtilejší peršanka toužebně hledí na ptáky za oknem, reaguje na pohyb či zašustění ve své blízkosti a "loví" pohybující se hračky.

Specialisté

Vnější vzhled koček je odrazem jejich dokonalého přizpůsobení k lovu - snad právě proto jsou si všechny nápadně podobné (štíhlé pružné tělo, krátká zakulacená hlava a oči směřující dopředu, zatažitelné drápy ap.). Přesto dokázaly obsadit téměř všechna dostupná životní prostředí - od nížin, bažin a rákosin přes pouště, pralesy či severskou tajgu až po hory a vysokohorské pustiny. Tomu odpovídá i rozmanitost živočichů, které kočky loví, a způsob lovu. Specializace některých koček je tak neobvyklá, že bychom ji u koček ani nečekali.

Kočky a voda

Kočky všeobecně nejsou žádní milovníci vody, přestože plavat většinou dovedou (umí to i domácí kočka, i když vodu nevyhledává). Svůj "záporný" vztah k vodě dovedla asi nejdál kočka pouštní (Felis margarita), která loví tarbíky a další drobné živočichy včetně ptáků a ještěrů v pouštích severní Afriky a Střední Asie. Dokonale se přizpůsobila tomuto bezvodému životnímu prostředí - denní žár tráví v podzemních úkrytech a veškerou tekutinu získává z potravy, pít vůbec nepotřebuje.

Protikladem je kočka, která naopak žije v okolí vod a přímo ve vodě loví i svou potravu - ryby, korýše, obojživelníky... Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) z jižní Asie až Indonésie obratně plave a její přizpůsobení vodnímu životu šlo tak daleko, že nahradila hebký kočičí kožíšek hrubou srstí, z níž snadno stéká voda, a prsty má spojené krátkou plovací blánou.

Vody se nijak neobávají ani další kočičí příslušníci tohoto rodu. Kočka bengálská (Prionailurus bengalensis) je schopna přeplavat mořské úžiny. Výborně plave a loví ryby i vzácná ostrovní kočka iriomotská (P. iriomotensis) či kočka plochočelá (P. planiceps) z Malajsie, Sumatry a Bornea.

Život v ledu a kamení

Srst na břiše má až dvakrát delší než na hřbetě. Teplý huňatý kožich je pro manula (Otocolobus manul) životně důležitý - jeho domovem jsou totiž oblasti, v nichž vládne kamení, led a mráz. Tato podsaditá kočka žije v asijských velehorách, v nichž vystupuje až do výšek kolem 4000 m. Tady loví pišťuchy a další vysokohorské živočichy.

Podobně specializovaná kočka obývá i hory Jižní Ameriky. Nesmírně vzácná, kriticky ohrožená kočka horská (Oreailurus jacobita) žije v Andách ve výškách až 4200 m a je považována za druhou nejohroženější kočku světa. Současně patří i k nejméně známým druhům, zoologové ji znají vlastně jen z různých zpráv místních lidí, sami ji v přírodě pozorovali jen několikrát a teprve dvakrát se dostala před objektiv fotografa.

Tento druh je snadno zaměnitelný s kočkou pampovou (Oncifelis colocolo), která obývá mnohem rozsáhlejší areál, sestupuje i do nižších poloh, ale ohrožuje ji lov pro hustou kvalitní kožešinu.

Tajemní tvorové

Malé kočky jsou tajemné samy o sobě. Žijí skrytě, nenápadně, lidé o jejich existenci často nemají ani tušení.
Není divu, že se o životě vzácných druhů, které obývají nedostupné oblasti světa (velehory, neprobádané pralesy, nehostinné pouště a stepi ap.) vůbec nic neví. Vědci je popsali podle jednoho či dvou mrtvých exemplářů a terénní zoologové je v životě neviděli, přestože po nich dlouhá desetiletí pátrají...

Jednou z nejzáhadnějších je onza - cuitlamiztli starých Aztéků. Tato kočka se podle různých popisů trochu podobá pumě, ale má nápadně dlouhé "vlčí" nohy, dlouhé tělo a velké uši. Existují dokonce určité dokladové materiály, např. lebka šelmy zastřelené v roce 1986, která by mohla patřit tajemné onze. Ale celé zvíře se dosud vědcům do rukou, ba ani na dohled nedostalo. A tak se zatím jen dohadují.
Podle jedné teorie jde pouze o poddruh pumy.

Jiná, odvážnější teorie naznačuje, že by mohlo jít o přímého potomka vyhynulého amerického druhu geparda, pokud to dokonce není on. Tajemná kočka se však zatím úspěšně skrývá. Ale její existence se vyloučit nedá. Stejně jako to, že v odlehlých končinách Země přežívají dosud neznámé druhy koček, o nichž vědci nemají tušení.

Opokočka

Jako opice se pohybuje po stromech půvabná jihoamerická kočka zvaná margay, neboli ocelot dlouhoocasý (Leopardus wiedii). Má nesmírně pohyblivé a ohebné klouby a prsty zadních končetin, takže dovede běhat po stromech i hlavou dolů a může se zavěsit za prsty zadních končetin (i jedné), stejně jako to dovede např. chápan nebo gibon. Obratný pohyb po stromech jí umožňuje specializovat se na lov ptáků, drápkatých opiček, lenochodů, stromových krys a veverek a dalších stromových druhů živočichů.

Lovečtí pomocníci

Mimořádných loveckých schopností koček lidé využívali od pradávna. Ochočení lovečtí gepardi patří k nejznámějším. Ale jen málokdo ví, že se k lovu využívaly i malé kočky.
Sprinterem mezi malými kočkami je pozoruhodná stepní šelma s podivným jménem karakal (Caracal caracal). Tato kočka, která žije ve Střední a Malé Asii a v celé Africe, vzdáleně připomíná jednobarevného štíhlého rysa s dlouhýma nohama. Je považována za nejrychlejší malou kočku a její hlavní kořist tvoří menší antilopy či zajíci. Ve starém Egyptě a v Indii byla proto cvičena k lovu stejně jako zmínění gepardi.

Jiná rysovi podobná kočka, kočka bažinná (Felis chaus), je zase skvělým lovcem větších druhů ptáků - dokáže např. vyskočit vysoko do vzduchu a srazit vzlétajícího bažanta či kachnu.
Staří Egypťané ji proto cvičili speciálně k lovu vodního ptactva.

 

Přízrak z bornejských pralesů

Jedna z nejtajemnějších koček, kočka bornejská (Catopuma badia), obývá vápencové útesy v deštných pralesích Bornea.
Od roku 1928 ji až do roku 1992, kdy byla odchycena jedna dospělá samice, nikdo neviděl a popsána byla pouze podle vycpaných exemplářů.
Spolu s jihoamerickou kočkou horskou tak patří k nejméně známým a současně i nejohroženějším kočkám světa vůbec.